Pravou podstatou člověka je jeho duše a jeho duch, proto smyslem jeho existence je "růst duše a lidský duch má dosáhnout poznání milosti". Růst člověka spočívá v osvobození jeho duše z pout hmoty, přičemž snáší veškerá utrpení.
Člověk je projevem jednotného Bytí: v něm toto bytí odhaluje svou podstatu. Zdaleka ale není nejvyšším projevem tohoto bytí. Jak učili ezoterikové všech dob, dokonalý člověk, který ukončil svou pozemskou evoluci, je skutečně "obrazem Božím", "Synem Božím", "mikrokosmosem", který ukrývá v sobě podstatu, strukturu a velké síly a tajemství celého Bytí. Svou fyzickou podstatou tvoří člověk jeden celek s hmotným světem; prostřednictvím astrálního (emocionálního, smyslného) a mentálního(rozumového) těla je spojený s vyššími světy; ale člověk má ještě jeden vyšší duchovní život, který ho spojuje s prvotním Božským počátkem. Ve své hluboké podstatě jako duch, člověk je jiskrou z onoho posvátného ohně vesmírného Života, který nazýváme Prvopříčinou, základním počátkem, Bohem. Prostřednictvím lidské bytosti, tak jako i prostřednictvím celé evoluce rozumné přírody se tento prvotní Počátek projevuje stále plněji a dokonaleji. "Lidské v člověku - to je obal a božské - to je podstatou lidské přirozenosti. Ve své současné podobě člověk jen částečně projevil svoji pravou podstatu, ta se bude teprve projevovat."
Duchovní vývoj homo sapiense se uskutečňuje podle zákonů karmy a inkarnace(převtělení). Karma znamená, že v současném životě si vytváříš podmínky pro další život. Je to předurčení osudu, které však není absolutní a nezměnitelné - může se postupně měnit v závislosti na činech člověka. Podle Učitele Petra Danova karma by mohla být radikálně změnena na základě hlubokého a upřímného pokání, po kterém následují konkrétní činy dokonalejšího a očistěného vědomí. Samotný termín "karma" je sanskrtského původu a znamená "akce", "působení".
Zákon karmy je formulován poprvé v staroindických nábožensko-filozofických učeních. Řada okultních škol a duchovních směrů, včetně Učitele, jej považují za zákon vesmíru, za "Zákon příčiny a následku." Nic na světě nezůstává bez následků a vše je podmíněno. "Život je uspořádán tak, že každý čin, ať je jakýkoliv, bude vyplacený podle jeho vnitřní hodnoty." Tímto zákonem se odmítá náhoda, protože svět je výtvor a projevení Boha, a Bůh je Velký Rozumný Počátek a nemůže vytvořit něco, co nemá smysl. Z toho hlediska i zdánlivě náhodné má ve skutečnosti své předem stanovené místo v Božském plánu.
Z druhé strany, inkarnace lidské duše je nezbytná pro její vývoj a růst, protože tím rozumná bytost získává potřebné zkušenosti a rozvíjí všechny potřebné znalosti a dovednosti, t.j. tak se člověk učí žít "jak to Bůh rozhodl." Když se znovu se narodíš, znamená, že "začneš znovu práci, kterou jsi zanechal." Touto cestou, dříve či později bude dosažený konečný cíl lidského bytí - splynutí s ?bsolutnem, návrat do výchozího bodu duchovního vývoje, ale až po nejvyšší otáčce spirály. Smyslem evoluce duše je, že nakonec lidé se stanou anděly, a vrátí se k "svému Otci na nebesích." Cesta k Bohu není přímá tak, jak se člověk ve své hrdosti klamně domnívá, ale prochází hierarchií světů a bytostí, které je obývají. Hmotný svět, kde začínáme svůj vývoj, byl stvořen Bohem, aby se v něm lidská duše mohla učit. Země je ta, tak důležitá kosmická "škola". Pak duchovní podstata člověka může pokračovat ve svém vývoji v astrálním (smyslovém), mentálním (rozumovém), kauzálním (příčinném), "buddhickém" (intuitivním) a "atmickém" (duchovním) světě. S tímto stupňováním kosmických sfér (zón, polí) se setkáváme v podrobném výkladu v teosofické literatuře.
Učitel Petr Danov dotváří obraz svých názorů na člověka následujícím tvrzením: "Člověk existuje nejen na Zemi, nejen ve sluneční soustavě. Obývá celý hvězdný vesmír - všechna slunce a planety. Planety a slunce jsou obývány bytostmi různých stupňů inteligence. Není důležité, jaká mají těla. Jsou to inteligentní bytosti a patří do stejné lidské rasy. Tato rasa se postupně vyvíjí. Mnoho lidských bytostí v jiných soustavách je o hodně dál než člověk, protože dříve vyšlo z velkého pramene Života. Jejich moudrost je tak velká, že kultura lidí ve srovnání se Siriem například, je stále ještě v plenkách. Současní lidé ve srovnání s bytostmi na Siriu nejsou ani děti. Ale člověk je věčný cestovatel. Země nebyla a nebude jeho jediným domovem.
Podle Učitele člověk je největší hodnotou jednotného Života. Jeho morální svět má mnoho předností: spravedlnost, skromnost, pravdivost, čistotu, lásku, bratrství, pracovitost. Člověk sám je pánem svého osudu, sám je strůjcem svého štěstí či neštěstí. Podléhá zákonu inkarnace, a tak od jednoho života k druhému jde cestou duchovního zdokonalování. Lidský život, kolektivní i individuální, je v nerozlučné jednotě se životem celého Bytí; usměrňuje a řídí jej velký Božský rozum a láska. Projevuje se to jak v samotné přírodě člověka tak i ve skutečnosti, že každému z nás jsou dané možnosti k neomezenému rozvoji a duchovnímu růstu, k dosažení opravdového štěstí. Smyslem lidského života na Zemi je prostřednictvím mnoha inkarnací realizovat vyšší rozumnost, dosáhnout stále větší dokonalosti, rozvíjet vyšší schopnosti a v člověku skryté možnosti pro vyšší úroveň života a osvobození od omezení nižších forem existence.
Doplňujíc tyto úvahy Petr Danov říká: "... Když mluvíme o člověku jako o obrazu a podobě Boží, myslíme tím člověka v jeho prvotním projevu, tzv. Vesmírného Člověka."
Historie člověka začala jeho stvořením Bohem, ale ne vždy se rozvíjela za těchto podmínek, ne vždy byl člověk ve svém pozemském obrazu. Učitel zdůrazňuje, že rozvoj lidských dějin je soustředěn na vývoj jeho vědomí. Mechanismus tohoto vývoje spočívá na inkarnaci duše. Lidské vědomí z tohoto hlediska prošlo následujícími etapami:
"Prvobytné kolektivní vědomí" (Lemuřanská - 3. kořenová rasa)
"Počátek osobního vědomí" (Atlantská - 4. kořenová rasa)
"Individuální vědomí" (Bílá nebo Arijská - 5. kořenová rasa, ve které žijeme dnes a jsme jejími představiteli my, současní lidé).
Další etapy ve vývoji vědomí, které lidstvo musí překonat jsou: kolektivní, Kosmické a Božské vědomí.
Nejdůležitějším momentem v Učitelově filozofii rozvoje je přesvědčení, že nyní celá planeta a lidstvo vstupuje do nové epochy. Ta je spojena s vlnou, vyslanou z "velkého rozumného centra vesmíru." V nové epoše " Země vyjde z 13. sféry utrpení" a vstoupí do věku Vodnáře. Mezi lidi přijde, přesněji - ustanoví se "šestá rasa, která bude přechodem mezi anděly a lidmi; v ní všichni budou jasnovidci." Nová kultura 6. rasy je Kulturou lásky. Je to "ten nový Život, kde bude vládnout naprostá svoboda a kde láska bude společným zákonem pro všechny", do našeho, celkem vzato hříšného a nevyrovnaného světa " přijde království spravedlnosti, člověk ovládne pohromy fyzického světa; bude svobodný, rozumný, bude se řídit nikoli vášněmi, ale znalostmi. " Základním principem nové kultury bude "život pro celek" - "myšlenka, že každý musí žít pro všechny - je významný základ nového Života, nové kultury". Nové lidstvo nebude sloužit egoismu, ale altruismu. V budoucnu bude představovat ze sociálního hlediska "obrovské společenství, v němž velké národy budou starší bratří a malé národy - mladší bratří". A právě od Slovanů se očekává, že vnesou mezi lidi "pocit vědomého sbratření".
Nástup kultury lásky souvisí i s tezí Učitele o příchodu Krista na Zemi "... A opravdu, proto přišel Kristus - aby nám dal život. Kázal a uskutečnil lásku k bližnímu ..." Lidstvo nerealizovalo jeho učení, a proto nevstoupilo " do reality Života, kde neexistuje smrt a věci jsou nepřetržité." Před tím, než nastoupí toto království míru a harmonie, člověk se musí stát pánem materiálního, které je individuální, přechodné a pomíjivé a omezuje lidského ducha v jeho úsilí o nesmrtelnost. Proto"Kristus přišel na Zemi, aby postavil lidi do přílivu života, který nazýváme vzkříšení." Etické učení Učitele Petra Danova vychází z předpokladu, že Bůh - vzhledem ke své podstatě - je ve stavu lásky k člověku, což je neměnné. Bůh je Laskavost. To znamená, že "všichni žijeme v Bohu" - to je imanentní danost. Je nezbytné dosáhnout inverse - "aby Bůh žil v nás" . To znamená, aby člověk vstoupil do věčného života, harmonie a jednoty. To je nejdůležitější úkol člověka - aby v sobě zajistil podmínky k životu pro Boha, pro "Věčný život" - možnost projevit se v omezeném. Božstvo tvoří svět a posílá člověka do něj, aby vyzkoušel svůj charakter, poznal svůj rozum a srdce a konečně - svou podstatu; aby se dozvěděl a pochopil, po jakých cestách má jít, aby dosáhl tohoto nejvyššího cíle - Bůh aby začal žít v něm.
Z těchto důvodů, na Zemi existují dva protichůdné principy - dobro a zlo. Dobro je výrazem zákona o jednotě, o Celku a je plodem lásky. Zlo je výrazem opačného zákona - o částech, o konečném, o vyčleněném. Člověk pochází z dobra, a z člověka pochází zlo. Tyto dva principy jsou výrazem Velké Rozumnosti ve světě, jsou v souladu, i když podmíněně, s jednotlivými etapami zákona o cyklickém vývoji - involucí a evolucí. Ale tvůrčím principem je Dobro, protože to pochází z tvůrčí ontologické síly - z lásky. Sledováním cesty Dobra člověk dosahuje "život, světlo a svobodu," plody univerzální Boží Trojice - Lásky, Moudrosti a Pravdy. Aby sledoval cestu dobra, člověk musí plnit všechny tři zákony Lásky - k Bohu, k bližnímu a k sobě.
V komentáři k problému dobra a zla Učitel poznamenává: "dobro a zlo v živé přírodě jsou síly, které příroda využívá stejně. Za dobrem a zlem stojí velká rozumnost, která využívá vše. Člověk nesmí bojovat se zlem. Prostě se mu musí vyhýbat. Neměl by bojovat se zlem, ale oproti zlu postavit dobro. Ten, kdo nejvíc bojuje se zlem, nejvíc chybuje. " A dále: "... Existuje kolektivní vědomí dobra a kolektivní vědomí zla. Oba tvoří dva velké póly Bytí."
Učitel doplňuje výše uvedené originální tezí: "Peklo" je místem, kde zlo je jak uvnitř, tak vně. "Nebe" je místo, kde dobro je jak uvnitř, tak i vně. Podle Učitele, když Kristus radí lidem sbírat poklady v nebi, měl na mysli sbírat dobro. Poklad - to je dobro, které člověk uskutečnil na zemi. Hlavní metodou v etickém systému Učitele, pokud jde o lásku jako morální princip, je "sloužení" - pojem, který shrnuje všechny činnosti člověka, zaměřené na jeho zdokonalení nebo "pozvednutí" . Tato dokonalost je nutnou podminkou, protože láska se získává, když člověk ukončí svůj duchovní vývoj. Jinými slovy, "láska" znamená zároveň podmínku, prostředek i cíl lidské cesty! Jako podmínka se láska používá ve smyslu božské tvůrčí podstaty; jako prostředek - láska je morální zákon, jehož dodržování vede člověka k Bohu; jako cíl - láska je věčný život harmonie a jednoty, kam se člověk dostane, až Boží láska v něm začne žít.
Sloužení znamená plnit Boží vůli ("V plnění Boží vůle je síla lidské duše"), což znamená dosáhnout harmonie s velkými zákony, které řidí rozumnou přírodu. Človek slouží sobě, ostatním, všem živým tvorům na světě, čím vlastně slouží Bohu. Sloužení není povinností k Bohu, ale vrcholným vyjádřením svobodné vůle člověka. Ve službě Bohu je zahrnutá služba jiným i sobě. Jejím základem, projevem dobrovolnosti je přesvědčení, že bychom měli sloužit Všemohoucímu, protože věříme, že "vše jsme obdrželi od Něho."
Co to znamená, aby člověk sloužil sobě? Znamená to pracovat na sobě. Člověk sám musí v sobě vypracovat vlastnosti, nezbytné pro jeho růst: "absolutní vnitřní upřímnost, velkou morální sílu a připravenost k oběti, k přemáhání nizšího v sobě, absolutní poslušnost k Vyššímu, které hovoří v něm." Existuje jedna specifická cesta rozvoje a osvobození duše - cesta utrpení. Je to "první věc, kterou křesťanství doporučuje k pročištění člověka." Utrpení znamená, že človek vychází ze zla a vstupuje do dobra. Země je hořké místo utrpení, protože člověk na ni přišel, aby se učil . Utrpením, zkouškami a pády zkouší sám sebe a svoji lásku.
"Skutečný člověk nebojuje, aby zvnějšku obnovil svou čest. Ví, že v souladu s velkou morálkou ve světě je čest zvenku nevratná. Žádný soud, žádná společnost, žádné náboženství nejsou ve stavu obnovit čest člověka, jen on sám." Učitel uvádí ještě jedno kritérium správného chování: "Rozumný člověk má jeden zvláštní duševní stav - ne myslí nikomu nic zlého. Všem lidem přeje dobro a nikdy se nemstí.
Podle Učitele Petra Danova v současné etapě duchovního vývoje, člověka ovládá těchto sedm stavů: pýcha, hněv, smilstvo, lenost, lakomství, závist, nestřídmost.
Je krajně nezbytné rozvíjet nové zásady v jeho postoji vůči svému bližnímu. První z nich vyžaduje nedělat násilí, protože každá lidská duše by měla být milována - to je trpělivost. Druhý vyžaduje potlačit vztek a zlost - to je mírnost. A konečně - potlačení chamtivosti a pýchy, to je pravá pokora. Učitel Petr Danov doporučuje: "Dobro se nemá odkládat . Jakmile máš na mysli udělat dobro, měl bys to udělat okamžitě, bez prodlení. Opoždění znamená, že pravá chvíle je pryč" . A na závěr: "Přitom pamatujte, že člověk musí zůstat neznámý, když dělá dobro, tak jak se snaží zůstat neznámý, když dělá zlo."
Základním zákonem morálního života je zákon povinnosti. Jeho podstatou je, že člověk se neřídí péčí o sebe nebo svým egoismem, ale pocitem povinnosti ke společenství, k Celku. Vzhledem k Bohu člověk může postoupit na pozici Syna Božího, když dosáhne svého ideálu:
"Srdce čisté jako křišťál, mysl jasná jako slunce, duše obsáhlá jako Vesmír, Duch mocný jako Bůh a jedno s Bohem!"
Základní principy a pojetí v oblasti etiky formulované Učitelem Petrem Danovem odhalují silnou víru v člověka a jeho fyzický, morální a duchovní potenciál, určují rozhodující roli osobnosti v proměnlivých podmínkách vlastního života. Budoucnost člověka spočívá v samozdokonalování jednotlivého jedince, v důsledku čeho nastoupí nová éra ve vzájemných vztazích mezi lidmi - bratrství, pochopení, altruismus. Nejdůležitější hodnotou morálky je nezištnost, chápaná jako oběť vlastních zájmů, způsobené sobectvím, ve jménu společného.